s rodinou jsme se rozhodli, že vyrazíme na dovolenou. takovou tu klasickou, kdy nás cestovka doveze do hotelu na pláž a po nějaké době nás zase odveze zpět domu. abych byl přesnější… moje schopnosti plánovat cokoliv jsou nulové, navíc jsem na podobné dovolené nikdy nebyl, takže jsem vlastně jen lehce přicmrndával k plánu lili a lukáše a ve výsledku jsem se taky ocitnul v malii.
malia
malia je prdel ve které je víc turistů než obyvatel (5500 kusů); v kraji heraklion, okrese hersonissos. po příjezdu jsem se dozvěděl, že městečko je oblíbené především u mladých němců a britů, kteří si tam jedou vychlastat mozek, zašukat a rozbít si držku na atv (čtyřkolce). nicméně hotel, který jsme vybrali, byl u moře a v areálu dost velkém na to, abych o němcích a britech vůbec nevěděl. luxus! při procházkách v okolí jsem nabyl dojmu, že lepší hotel v oblasti ani není. ale taky jsem byl rád, že jsem vyšel z čistého turismu do poněkud autentičtějšího řecka.
procházky
ještě než jsme vyrazili jsem si naplánoval malou procházku po okolí. asi 10 km (vzdušnou čarou) od hotelu jsem našel přehradu aposelemis, kterou jsem chtěl vidět. ne že by to mělo nějaký kloudný důvod — spíš to byl asi jediný zajímavý cíl v okolí. podle map měla trasa tam a zpět 35 km s převýšením lehce přes 1000 m. jenže mapy na krétě na pěší turistiku moc nejsou. dost cest na nich není, byť reálně existují.
protože bylo zpočátku 38 °c ve stínu, začal jsem chodit opatrně. nejdřív jsem během čtyř hodin došel do obce mochos a zpět. zhruba 15 km a 500 metrů převýšení. zcela logicky jsem vyrazil tak, abych šel přes poledne, v tom největším horku. o pár dní později jsem zkusil celou cestu a k přehradě jsem opravdu došel. po prvním pokusu jsem si vzal víc vody (nakonec padlo asi pět litrů) a víc oblečení abych co nejvíc kůže schoval před sluncem. nakonec jsem během necelých šesti hodin urazil lehce přes 26 km s převýšením 700 m. plánovaných 35 km jsem nakonec jít nemusel protože jsem si to párkrát zkrátil po kozích stezkách místo zdlouhavého obcházení po silnici.
chůze po krétě
v oblasti, ve které jsem se pohyboval bylo jen několim málo turistických cest. byly obvykle značené jen na začátku a na konci cedulkou informující o “bike & hike” stezce. občas tam byla ještě barevná cedulka, která zjevně nesla informaci o obtížnosti trasy: oranžová = docela peklo, červená = posereš se z toho. zelenou jsem neviděl a jen tipuju že taky existuje. v průběhu trasy sice značení zcela chybělo, ale trasa byla většinou jediná schůdná možnost. otevřená krajina je neprůchozí díky kamení a ostnatým rostlinám. jediné co při navigaci krajinou mátlo — zvlášť když jsem si pomáhal leteckýma mapa — byly kozí stezky. zblízka bylo jasné co je pro kozy a co pro lidi, ale na leteckých mapách často byly vidět jen kozí stezky a ty lidské splývaly s okolní krajinou. a kozích stezek, i s kozama, bylo všude víc než dost. pěší trasy totiž vedly napříč pastvinami. okraje pastvin byly oddělené jednoduchým plotem, na kterém byly jakési brány — obvykle plotové pole přidělané provázkem, který člověk rozvázal a po průchodu opět zavázal aby kozy neutekly. jak jsem to pochopil, pokud byla “brána” zavřená na provázek (místo zámku), byla k dispozici kolemjdoucím a nikomu nevadil průchod přes takový pozemek. na druhou stranu… je to jen odhad protože jsem chodil přes poledne a přes poledne byli řekové tak maximálně v taverně. nebyl kdo by mi vysvětlil, že mu lezu na soukromý pozemek a měl bych vypadnout.
krajina
krétská krajina je dost jednoduchá. do 300 m.n.m. byly téměř všude nekonečné olivové háje které jen sem tam rozčísl skleník na banány nebo maličká vinice. nad 300 metrů nebylo nic než step plná malých keříků. co mě překvapilo bylo kamení. všude bylo kamení. naprosto všude. pokud někde bylo čisté políčko nebo vinice, bylo to jen protože si někdo dal tu práci a vysbíral z něj tuny šutrů. pravděpodobně z nich postavil hadrianovu zeď kolem toho pole. nebo kolem obce. nebo prostě jen tak v kopcích opodál.
fotky
následující fotky jsou chaotický průřez deseti dny na krétě a dvěma dny na cestách. jsou přesně tak chaotické, jako byla dovolená. hotel, procházka, hotel, procházka… pak jsem ztratil v gin&tonicu pojem o čase.
malia
malia je prdel ve které je víc turistů než obyvatel (5500 kusů); v kraji heraklion, okrese hersonissos. po příjezdu jsem se dozvěděl, že městečko je oblíbené především u mladých němců a britů, kteří si tam jedou vychlastat mozek, zašukat a rozbít si držku na atv (čtyřkolce). nicméně hotel, který jsme vybrali, byl u moře a v areálu dost velkém na to, abych o němcích a britech vůbec nevěděl. luxus! při procházkách v okolí jsem nabyl dojmu, že lepší hotel v oblasti ani není. ale taky jsem byl rád, že jsem vyšel z čistého turismu do poněkud autentičtějšího řecka.
procházky
ještě než jsme vyrazili jsem si naplánoval malou procházku po okolí. asi 10 km (vzdušnou čarou) od hotelu jsem našel přehradu aposelemis, kterou jsem chtěl vidět. ne že by to mělo nějaký kloudný důvod — spíš to byl asi jediný zajímavý cíl v okolí. podle map měla trasa tam a zpět 35 km s převýšením lehce přes 1000 m. jenže mapy na krétě na pěší turistiku moc nejsou. dost cest na nich není, byť reálně existují.
protože bylo zpočátku 38 °c ve stínu, začal jsem chodit opatrně. nejdřív jsem během čtyř hodin došel do obce mochos a zpět. zhruba 15 km a 500 metrů převýšení. zcela logicky jsem vyrazil tak, abych šel přes poledne, v tom největším horku. o pár dní později jsem zkusil celou cestu a k přehradě jsem opravdu došel. po prvním pokusu jsem si vzal víc vody (nakonec padlo asi pět litrů) a víc oblečení abych co nejvíc kůže schoval před sluncem. nakonec jsem během necelých šesti hodin urazil lehce přes 26 km s převýšením 700 m. plánovaných 35 km jsem nakonec jít nemusel protože jsem si to párkrát zkrátil po kozích stezkách místo zdlouhavého obcházení po silnici.
chůze po krétě
v oblasti, ve které jsem se pohyboval bylo jen několim málo turistických cest. byly obvykle značené jen na začátku a na konci cedulkou informující o “bike & hike” stezce. občas tam byla ještě barevná cedulka, která zjevně nesla informaci o obtížnosti trasy: oranžová = docela peklo, červená = posereš se z toho. zelenou jsem neviděl a jen tipuju že taky existuje. v průběhu trasy sice značení zcela chybělo, ale trasa byla většinou jediná schůdná možnost. otevřená krajina je neprůchozí díky kamení a ostnatým rostlinám. jediné co při navigaci krajinou mátlo — zvlášť když jsem si pomáhal leteckýma mapa — byly kozí stezky. zblízka bylo jasné co je pro kozy a co pro lidi, ale na leteckých mapách často byly vidět jen kozí stezky a ty lidské splývaly s okolní krajinou. a kozích stezek, i s kozama, bylo všude víc než dost. pěší trasy totiž vedly napříč pastvinami. okraje pastvin byly oddělené jednoduchým plotem, na kterém byly jakési brány — obvykle plotové pole přidělané provázkem, který člověk rozvázal a po průchodu opět zavázal aby kozy neutekly. jak jsem to pochopil, pokud byla “brána” zavřená na provázek (místo zámku), byla k dispozici kolemjdoucím a nikomu nevadil průchod přes takový pozemek. na druhou stranu… je to jen odhad protože jsem chodil přes poledne a přes poledne byli řekové tak maximálně v taverně. nebyl kdo by mi vysvětlil, že mu lezu na soukromý pozemek a měl bych vypadnout.
krajina
krétská krajina je dost jednoduchá. do 300 m.n.m. byly téměř všude nekonečné olivové háje které jen sem tam rozčísl skleník na banány nebo maličká vinice. nad 300 metrů nebylo nic než step plná malých keříků. co mě překvapilo bylo kamení. všude bylo kamení. naprosto všude. pokud někde bylo čisté políčko nebo vinice, bylo to jen protože si někdo dal tu práci a vysbíral z něj tuny šutrů. pravděpodobně z nich postavil hadrianovu zeď kolem toho pole. nebo kolem obce. nebo prostě jen tak v kopcích opodál.
fotky
následující fotky jsou chaotický průřez deseti dny na krétě a dvěma dny na cestách. jsou přesně tak chaotické, jako byla dovolená. hotel, procházka, hotel, procházka… pak jsem ztratil v gin&tonicu pojem o čase.
